25. zář, 2020

Rozhovor s historikem Janem Tesařem, spolupracovníkem Českého mírového fóra.

Je třeba začít zápas včas. Jde úplně o všechno!

Jistě se vám donesly zprávy o misi pana Pompea, který nás přišel varovat před expanzí Ruska a Číny, a dokonce nás ubezpečil ochranou. Co tomu říkáte, po svých zkušenostech?

Zatmělo se mně před očima jako po plivanci do tváře. Kovbojské mravy jako způsob diplomacie USA ve styku s jim služebnými diktaturami jsou známé, ale snad přece ještě nejsme až tak daleko, a především se snad mohlo i do Washingtonu donést pochopení, že nabízet v Praze »ochranu« (čili protektorát) je něco jako »když se šlápne do čehosi«. No, odpusťte, ale na hrubý pytel hrubá záplata...

Takže americký ministr zahraničí je hrubý pytel.

Ano, proč to nepřiznat? Nemluvě o letech 1938 či 1948, já si moc dobře pamatuji, jak »mne« Uncle Sam ochránil v roce 1968: Brežněvův posel ve Washingtonu tam tehdy napřed oznámil, že chce poslat tanky do Prahy, aby rozmluvil Dubčekovi reformy, směřující k demokratizaci a celkové humanizaci tehdejšího systému státního socialismu. Americký prezident neměl námitky, potom si jistě spokojeně zamnul ruce. To se mu ulevilo! Krátce nato (nebo už předtím? Kdož ví!) se podobně jednalo o Rumunsku, kde Ceaucescu Brežněva také neposlouchal, ale z docela jiných důvodů, čistě mocenských. A tu stál americký prezident za Ceauceskem celou autoritou atomové velmoci, Brežněv musel couvnout. Ceaucescu se potom západním ochráncům skvěle odvděčil: nikde nebyl socialismus tak zhanoben a zkompromitován jako jeho režimem.

Takže díky panu Pompeovi, a opravdu se nedivím, že Američané budou ochraňovat ten současný pražský režim, ten si opravdu americkou ochranu zaslouží, jako si ji kdysi zasloužil Ceaucescu... Otázkou je, jestli se pan Pompeo o tom poradil s Frau Merkel? Mám dojem, že ona je v Evropě větší autorita, bohužel.

Vlastně mne víc než ten kovboj a jeho nevyválené způsoby pobouřila (ne)reakce českých předáků. Což jsme my Slované zase to povolné stádo jako za Turka nebo za nejhorších habsburských časů? A to si máme nechat bez protestu, ba s podlým ksichtem lokaje nechat líbit? A cožpak já jako původem Čech a vlastenectvím Čechoslovák mohu vůbec nějak veřejně vystoupit bez nejdůraznějšího ohrazení, když tu jedno imperialistické pumprle nabízí protektorát v situaci naprosté závislosti země na druhé imperialistické velmoci, která se nás chystá slupnout jako jahůdku, jež jí sama spadne do tlamy?

Zde musím oponovat, vystoupení Pompea nezůstalo bez reakce v ČR. Mnoha lidem bylo jeho otevřeně nátlakové jednání vyloženě protivné a servilita především ministra Petříčka byla středem kritiky. Komunisté se ohradili velice hlasitě, že všechna ta »kanonáda« měla především obchodní pozadí, aby skomírající americká ekonomika neměla žádnou konkurenci. Třeba v Číně.

Za všech okolností je první potřebou vidět věci, jak jsou. A nejhorší ze všeho je kamenovat za to toho, kdo holou pravdu vysloví. To je odedávna známá zkratková reakce na bolest nebo hrůzu, kterou cítíme asi všichni. Ale nad to se musíme povznést. Potom je třeba vzít rozum do hrsti a radit se, jak dál. Spoléhat na jednoho žraloka, že zachrání před druhým, asi není ta správná cesta.

Uchyluji se k vám poté, co byly zlikvidovány Literární noviny jako tribuna, kterou jsem po celý život příležitostně nejvíce využíval. Svého času mnohé čtenáře ohromilo, že právě tento list byl zbaven státní podpory. Události posledních týdnů jsou aspoň pro toho, kdo si umí spočítat, kolik je jedna a jedna, dostatečným vysvětlením, proč právě ten list byl v demokracii tohoto typu umlčen. Byl umlčen proto, aby se usnadnilo, co na nás chystají. A vy v Haló novinách si dejte pozor, aby nikdy neumlčeli vás!

Letošní srpen má smutné výročí, 75 let od svržení jaderných bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Bylo nutné takto zakončit válku v Asii? Soudobí historici říkají, že Japonci by ke kapitulaci nepřistoupili a pozemní operace by stála mnoho životů amerických vojáků. Jsou však známy názory i západních politiků a vojenských historiků, že císařství již bylo na kolenou. Takto zemřely statisíce nevinných lidí.

Myslím, že americký výzkum za druhé světové války směřující k atomové bombě byl oprávněný, protože se mohlo předpokládat, že ji bude mít i nacistické Německo. Japonsko nebylo o nic méně nebezpečné ani brutální, jeho zločiny v Číně byly strašné. Ale co má Hirošima společného s japonskou armádou, loďstvem nebo válečným průmyslem? Ani s jedním. Však právě proto byla zcela nechráněna a právě proto si ji Američané vybrali za cíl, stejně jako Nagasaki. Potřebovali v praxi ověřit účinnost jednoho a druhého typu atomové bomby, a to je vše. Tomu všechno podřídili. Předtím svedli úpornou, víc než třiapůlletou vítěznou bitvu s japonským loďstvem, ale Japonsko mělo i svou druhou »ruku«, pozemní vojsko, které stálo v té době hluboko v Číně, mělo obsazenou celou Koreu a na své straně tehdy i dost mocného spojence, Mandžuské císařství.

Američané nezaútočili atomovými bombami na zbývající japonské válečné lodě, vojenské přístavy, zásobovací cesty nebo centra vojenského průmyslu, nýbrž právě na zcela nechráněná velká města. Vůbec se přitom nestřetli ani s japonským letectvem, protiletadlovými děly, zábranami, nic. Je to čin zbabělý, zákeřný a podle všech již tehdy platných norem mezinárodního práva zločinný bez jakéhokoli ospravedlnění. Každé právo ovšem potřebuje vymáhací moc, a kde je vymáhací moc, která by trestala válečné zločiny vítěze? Ani takto naplno to říci si mnozí netroufají, ba až po dnes.

A ono to pokračuje dál: Čína (Maova komunistická i Čankajškova »národní«) japonské pozemní vojsko v úporné a kruté, víc než osmileté válce vyčerpala, a Sovětská armáda za pomoci mongolské jízdy a korejských partyzánů mu v srpnu 1945 zasadila smrtící ránu.

V posledních letech jsem viděl několik britských a francouzských tzv. dokumentárních seriálů o druhé světové válce. Každý začínal Hitlerovým útokem proti Polsku (případně Ribbentropovou návštěvou v Moskvě) a žádný se slovem nezmínil o sovětské účasti na válce s Japonskem. Válka v Evropě až do začátku masového útoku proti SSSR 22. června 1941, to jsou jak územním rozsahem tak angažovanou vojenskou silou jen vcelku nevelké operace v porovnání s velkou válkou Japonska proti Číně zuřící již od července 1937. I lidské ztráty v Evropě až do vpádu do Sovětského svazu se tak přibližně dají srovnat s čínskými jen za rok 1937 – pokud ovšem zůstáváme u toho předpokladu, že jeden čínský život váží tolik co evropský. Jen tříměsíční obrana Šanghaje, kterou tato tzv. druhá čínsko-japonská válka začala, byla úpornější bitvou než celá polská kampaň. Jenže bratři Poláci jsou už od začátku 19. století skvěle trénovaní pro psychologickou válku o evropské veřejné mínění, kdežto Číňané se to nenaučili dodnes...

Sovětský útok byl ten rozhodující činitel, který zničil japonskou pozemní armádu a srazil Japonsko na kolena, znemožnil mu obranu proti americké invazi. Představa hrozných amerických ztrát při dobývání Japonska je dnes běžným zdůvodněním prý nutnosti atomových úderů. Realistický pohled říká, že americká námořní pěchota na japonskou mateřskou zemi nestačila a žádné pozemní vojsko v Pacifiku USA neměly.

Poukázal jste na vážnou okolnost, že se na události druhé světové války díváme jen z pohledu Evropy, ale nechápeme, co se dělo v Asii – tam jsou počty obětí nespočitatelné. Lidský život má samozřejmě všude stejnou hodnotu.

Nacistické zločiny způsobily změnu v dřívějším rozlišování mezi vojenskými a civilními oběťmi bojů. Podle toho se pak přestalo rozlišovat i na Dálném východě. Statisíce z Hirošimy a Nagasaki potom mohou být jednoduše počítány jako americký triumf v porovnání se ztrátami americkými; o sovětských ztrátách na Dálném východě se nemluví, poněvadž se Sovětská armáda z války proti Japonsku úplně eliminuje, a hekatomby Číňanů se přece nepočítají, jsou to přece »jen« Číňané! Ani v jednom oblbovacím seriálu o americkém triumfu ve válce v Pacifiku nenajdete aspoň uznalou zmínku o desítkách milionů povražděných čínských vojáků, partyzánů i obyčejných civilistů z měst, a ovšem nejvíc rolníků.

To mám takový soubor britských válečných karikatur: za stolem sedí Churchill a Roosevelt s ubrousky a obsluhují je dva číšníci, jeden šikmooký s dortem, druhý černovlasý s kníry; a požitkář Churchill rozkazuje: »Odnes zatím ten dort, Čangu, nejprve přijde Joe s pečení!« Měla Hitlerovu podobu. Protože je to z dobových novin, nevystihuje to tajnou dohodu: Joe Stalin musel slíbit, že pomůže i s tím »dortem«, neboť americké dodávky do SSSR nebyly nezištné...

Tak si Američané zvykli nejen na svou technologickou převahu, na to, že napříště povedou takové války, kde jsou ztráty asi tisíc k jedné, ale co je horší, že jsou hrdi na takové své válčení a takové vojáky, platí je za počet obětí způsobených bombardováním bez rizika. Poražené staví před mezinárodní tribunál, který je jim služebný, ačkoli je napřed vyloučeno, že by soudil jejich příslušníka. A slouhové jim k tomu tleskají ve jménu »humanismu«.

Jak se díváte jako historik na »směrodatné pokyny« z Bruselu ohledně výkladu historie, tedy na usnesení europarlamentu ze září 2019 o významu evropské paměti, které přesně stanovilo, jak to – prý - bylo se vznikem druhé světové války (na roveň hitlerovského Německa postavilo SSSR)?

Neříkám nic, nejsem jejich služebník a nebavím se s nimi o tom, do čeho nemají co mluvit. Zato všem kolegům, kteří berou granty či stipendia od evropských institucí a jsou autoritou pro své studenty, bych chtěl něco vzkázat. Je to stručné: Že se nestydíte, tohle si dát líbit! - Víc bych se tím euro-žvástem nechtěl zabývat. Netýká se mne to, a slibuji, že ve všem, co ještě budu schopen napsat, ho budu důsledně ignorovat – jako, doufám, i každý slušný historik, který si dnes z důvodu živobytí nemůže dovolit poslat ty pány do pekel, kam patří (jak se zpívalo v dávné české národní písni).

Ruský prezident Putin na toto usnesení EP reagoval poznámkou, že evropské mocnosti asi zapomněly na jejich lavírování ohledně výzev ke kolektivní bezpečnosti, na mnichovskou zradu, na to, jak Poláci za Pilsudského již v roce 1934 uzavírali smlouvu s Hitlerem.

Putin na nich (Bruselských) naštěstí závislý není. Dej sám Bůh, aby to tak zůstalo. Je to eminentní český národní zájem, otázka č. 1 celé naší budoucnosti. Největším neštěstím i pro nás byl rozpad Sovětského svazu, a druhým, pro nás nemenším neštěstím, bylo vítězství banderovců v Kyjevě.

A jak hodnotíte vítězství vlasovců v Praze, tedy instalaci jejich pamětní desky v Řeporyjích? Sundanou sochu skutečného osvoboditele evropských národů od fašismu Koněva v hlavním městě?

Napsal jsem to v tom dopise ruskému velvyslanci. Ti chuligáni, co dupou po památnících boje proti nacismu, jsou jen rozvědka. Zkoušejí pole, zaznamenávají bohužel naprostý úpadek občanství a státní moc, s níž se dá hrát politika zvaná fait accompli. Tak rychle obsazují uvolněné pole a strhávají stále vyšší úředníky až ústavní činitele na pozice, které jim osobně asi nekonvenují, ale euro-vkus tak káže. Tento postup prozrazuje velkého stratéga v pozadí. Myslím, že je budoucím kandidátem v nastávajících prezidentských volbách a že do nich nastoupí s heslem, že »již jsme ve válce s Ruskem«.

Pro ten případ oznamuji, že já osobně jsem určitě na druhé straně této války a házím mu rukavici k zápasu o Čechii (jak naši zemi, slovanské Čechy s Moravou a Slezskem, nazývali obrozenští básníci a opěvovaly sokolské písně). Určitě nezůstanu sám, ale je třeba začít ten zápas včas. Jde úplně o všechno! Snad mu společně zlomíme vaz.

Zaujala mě vaše myšlenka o rozpadu SSSR – vysvětlete, v čem to bylo pro nás neštěstím?

Každý se to může dočíst v Masarykově Nové Evropě a Benešových Úvahách o slovanství. Bohužel oba spisy byly po únoru 1948 zakázány, nové generace je neznaly a nevedly v tom duchu děti, což určitě přispělo k národnímu nihilismu, který nás zaplavuje. Jde o to, že žijeme v »pásmu malých národů mezi Německem a Ruskem«. Přílišné zesílení ruské moci nás ohrožuje, nechceme být pouhou ruskou gubernií či guberniemi, ale každé zeslabení je daleko nebezpečnější, neboť potom nám hrozí pohlcení Německem, což by znamenalo naprostý konec jakýchkoli svébytných aspirací. Ruský vliv ve střední Evropě je pro nás životní nutnost a podle toho musíme jednat, ať se to komukoli líbí, nebo nelíbí. Ve speciálním případě národa Čechů, nejvíc vystavených německému náporu (dnes samozřejmě předevsím ekonomickému), byla řešením státní a duchovní jednota se Slováky, která otevírala dveře na východ. Zničení společného státu českou elitou vzešlou z listopadu 1989 bylo prvním krokem k českému protektorátu. Už jsem někde četl návrh: tentokrát by se měl jmenovat »Bohemia«.

Vidíte nějakou cestu z toho?

Řešením je právě to, jak ho vymyslel 1. odboj: nejužší spolupráce se Slováky. Nic jiného se pro záchranu češství, té svébytné a kdysi silné kultury, vymyslet nedá.

Vážným problémem společného státu byl od počátku (a potom ovšem znovu při násilné europeizaci, tj. prakticky germanizaci) nedostatek přirozených ekonomických vazeb. Někdy před deseti lety byl oficiálně předložen projekt, stará myšlenka ve velmi moderní podobě, která je zásadním a radikálním řešením: velký průplav Dunaj-Odra, s pozdějším možným rozšířením k Labi. Nejde tu jen o dopravu, ekologii atd. Jde o národní suverenitu a národ sám. Podobně před 180 lety inženýr Jan Perner stavěl trať z Prahy do Olomouce proto, aby otvíral Čechy na východ. Dnes by velký odersko-dunajský průplav, provázený paralelní orientací hlavních železničních a silničních tahů, orientoval českou i slovenskou ekonomiku dostředivě k této ose. Navíc by nabízel přirozené spojení mezi Poláky a Maďary, o něž po tisíciletí usilují na náš úkor. Tak bychom jim poskytli řešení, přímé spojení Katovic (atd.) s Budapeští. Což by ovšem bylo výhrou především pro nás. A navíc by to dnes bylo přirozeným poutem visegrádské čtyřky, která je velkou vymožeností polistopadové doby, avšak má tentýž problém jako ČSR, nedostatečnou ekonomickou bázi. Myslím, že je charakteristické pro stav našeho ducha, že tato myšlenka nikdy nebyla pochopena ve svých důsledcích, tj. jako roztětí gordického uzle naší existence, nýbrž vždy jen jako dopravní eventualita.

V srpnu 1939 byla podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení. Z ní se vytahuje jen to, co se nyní hodí a co má posloužit pro současnou zahraniční politiku ČR. Jenže se zapomíná na dohody západních zemí s Hitlerem, které se děly od poloviny 30. let, kdy Litvinov marně vyzýval ve Společnosti národů k systému kolektivní bezpečnosti. Jak vy hodnotíte tuto smlouvu?

Však jsme to hlavní už řekli: Na Dálném východě tehdy, v roce 1939, už dva roky zuřila válka. V Japonsku soupeřily dvě síly, klan spojený s pozemním vojskem chtěl jít proti Sovětům. SSSR chránil (»Vnější«) Mongolsko, svého spojence, a důrazně odpověděl na každý japonský pokus ovládnout je (naposledy v květnu až září 1938 silou zhruba armádního sboru a několika mongolských jízdních divizí). Těžká japonská porážka u Chalkin golu velkou měrou přispěla k tomu, že japonské pozemní vojsko, tehdy již vtažené do zdlouhavé války v Číně, nezaútočilo v následujících letech na SSSR.

Nicméně zejména po Mnichovu Sovětský svaz stanul před životním ohrožením ze dvou stran současně, přičemž bylo jasné, že válka proti sjednoceným mocnostem Evropy by okamžitě zlákala japonské militaristy, aby se rychle přidali k zápasu o snadnou kořist. Británie a Francie se i po Mnichovu nejvíc staraly o to, aby Hitlera obrátily na Východ, a Polsko mělo hlavní starost o to, aby na jeho území za žádnou cenu nevstoupila sovětská vojska. Žádné odpovědné vedení sovětského státu, resp. Ruska, nemohlo tuto situaci ignorovat! Stalin ji vyřešil skvělým diplomatickým tahem, čímž zachránil nejen Rusko, sovětský stát, ale i svět před vítězstvím nacismu na celé čáře. Mimo jiné tím také rozrušil německo-japonské akční spojenectví, a to na celou dobu války. Spojenci se posléze dopracovali k aliančnímu strategickému plánování, kdežto z Hitlerova Paktu tří mocností zůstala pouhá prázdná slova.

Jiná věc je ovšem Kominterna. Nebylo přece nutné, aby za všech okolností do puntíku kopírovala sovětskou zahraniční politiku. Stalin ji k tomu donutil novými a novými vlnami masakrů, (naposledy Pjatnického), čímž oslabil přirozeného spojence, revoluční zápas mezinárodního dělnického hnutí. Směrnice Kominterny přikazující všem komunistickým stranám světa, aby považovaly válku proti Německu před útokem na SSSR za imperialistickou a opakovaly hesla z první světové války, způsobily rozkol v mnoha komunistických stranách. Odmítl je např. Vlado Clementis, tehdy v londýnském exilu, přesně řečeno v internaci (za Chamberlaina).

Již jste zmínil váš otevřený dopis ruskému velvyslanci k 75. výročí Vítězství a osvobození od fašismu. V něm jste vyjádřil mimořádnou myšlenku, že kdyby bylo jen jedno symbolické místo v Nesmrtelném pluku dopřáno nám, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků a civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Taková slova nevolil nikdo z českých historiků ani letos ani v předchozím letech. V tom vašem prohlášení je i cit - co vás k tomu vedlo? Jste ročník, který prožil válku...

Když skončila, bylo mně necelých dvanáct, nemohl jsem se do ní vrhnout. Ale brzy po jejím konci jsem začal velmi vážně usilovat, abych uchoval památku padlých a vůbec všech bojovníků proti nacismu a fašismu, především památku československého odboje. Což je však jiná kapitola.

ZDROJ ZDE:

http://www.halonoviny.cz/articles/view/54169907

 ___________________________

Sdílet tuto stránku